18. 5. 2020

ROZHOVOR: Josef Šedlbauer se v Liberci podílel na vývoji a rozběhnutí výroby netkané textilie typu melt-blown, z níž se vyrábějí jednorázové filtry do roušek pro celou Českou republiku. Nyní se zabírá dalším palčivým tématem – suchem. Lidé na Liberecku znají Josefa Šedlbauera jako vysokoškolského pedagoga a vědce v oboru fyzikální chemie. Ale on je také politik, od roku 2016 je zastupitel Libereckého kraje a od roku 2010 je také v zastupitelstvu města Liberec. Tématu životního prostředí se věnuje od studentských let, není tedy překvapením, že svou politickou kariéru začal v roce 2008 ve Straně zelených. V podzimních volbách chce uspět s novým politickým subjektem, který se jmenuje Pro KRAJinu. Pod touto hlavičkou uspořádal minulý týden online přednášku na téma sucho. Ta za pár dní nasbírala skoro třicet tisíc zhlédnutí. V rozhovoru pro Deník.cz se k tématu sucha opět vrací.

Vedete katedru chemie liberecké Technické univerzity, kde vyučujete také předměty týkající se životního prostředí. Jak jste se k tomu dostal?

Je to pro mě celoživotní téma. Vyrůstal jsem na venkově, měli jsme hospodářství, na jehož chodu jsem se podílel. Ne vždycky mě to bavilo, ale dnes jsem za to vděčný. Myslím, že selské uvažování a zkušenost s dobrou péčí o půdu a krajinu jsou neocenitelné. Takže bylo logické se tím zabývat zčásti i profesně.

Jak se ta témata proměnila od devadesátých let, kdy jste o nich začal učit?

Základní fakta známe už těch 20 až 30 let velmi dobře, jen dat máme mnohem víc. Vývoj odpovídá předpovědím, a pokud se něco změnilo, tak leda k horšímu. Třeba současné sucho a vlny veder měly přijít podle předpovědí až později. Nebo když půjdu dál, tak tání ledu kolem severního pólu jde mnohem rychleji, než jsme čekali.

Co to následně způsobuje?

Vznikají jak epizody velmi mrazivých dnů, kdy k nám jde vzduch od severu, také vlny veder, kdy k nám proudí vzduch ze Sahary. Pak se stává, že stále častěji zmrznou květy ovocných stromů nebo schnou plodiny na polích. Následky v podobě vyšších cen potravin neseme všichni.

Nedávno jste měl online přednášku na téma sucho, kterou sledovalo přes 1200 lidí. Za několik dní nasbírala asi 30 tisíc zhlédnutí. Překvapil vás ten zájem?

Nepřekvapil mě, ale moc si ho vážím. Je vidět, že lidem není stav krajiny lhostejný. Důsledky sucha jsou očividné. Lesy mizí před očima. Smrkové lesy jsou prakticky odepsané. Stále víc lidem už někdy chybí voda ve studnách, dokonce i v hlubokých vrtech.

Myslíte si, že si lidé uvědomují závažnost situace, když mohou sami pozorovat následky těchto změn?

Lidé vidí následky a snaží se pochopit, co se děje. Skvělé je, že se čím dál víc lidí snaží s tím něco udělat. Lidé už nechtějí jen bezmocně přihlížet tomu, jak se kolem nich zásadně zhoršují podmínky pro život. Nakonec v tom totiž budeme žít my a naše děti.

Loni byl nejteplejší rok v historii měření. Letos tým vědců z projektu InterSucho přišel s tím, že Česko trápí největší sucho za 500 let. Proč je vlastně sucho?

Extrémní sucho je způsobené souběhem tří věcí. Za prvé v posledních letech méně prší, což může být výkyv, který se snad vrátí do normálu. Za druhé se za posledních 60 let v Čechách zvýšila průměrná teplota o dva stupně. Vyšší teplota znamená větší výpar a také delší vegetační dobu, takže rostliny déle čerpají vodu z půdy. Ale nejpodstatnějším důvodem sucha je fakt, že česká krajina za posledních 100 let ztratila polovinu svojí schopnosti vodu udržet.

Jak k tomu došlo?

Zčásti kvůli zastavování půdy dalšími silnicemi, halami, parkovišti, domy. Hlavně ale kvůli neudržitelnému hospodaření na polích a v lesích. Tady mám na mysli odvodňování půdy melioracemi, narovnávání koryt potoků a řek, ale také obrovské lány polí, na kterých jezdí těžké zemědělské stroje a udusávají půdu. Na obrovském lánu, kde nejsou remízky a travnaté pásy, se půda při prudkém dešti spláchne do nejbližšího potoka a odteče pryč. Tyhle změny probíhají desítky let a krajina měla zatím kapacitu jim odolávat, ale postupně o tu schopnost přišla.

Ve vaší přednášce jste zmínil některá konkrétní opatření, jak se vyrovnávat se suchem respektive nedostatkem vody. Mohl byste některá zmínit?

Je potřeba zdůraznit, že pokud připustíme, aby se dál prohlubovaly změny klimatu, tak nám nepomůže vůbec nic. Tento vývoj už můžeme jenom zbrzdit. Tady a teď nám nejvíc a nejrychleji pomůže obnova krajiny. Tak, aby byla schopná zadržet co nejvíc vody a byla odolnější proti extrémům.

Jak toho dosáhnout?

Velkým množstvím promyšlených a navzájem propojených opatření v krajině. Meze, remízky, zasakovací pásy, mokřady, poldry, tůně, rybníky… Je nutné vodu udržet co nejdéle na místě. Stačí i úplně jednoduché věci, jako že kolem ulice je pás zeleně, který je prohloubený a tam voda steče a zasakuje se.

V této souvislosti jste zmiňoval jako ideální koordinátory a hybatele plošné obnovy krajiny jednotlivé kraje. Proč?

Dělat tyhle věci jednotlivě nestačí. Území, které může fungovat, je minimálně povodí nějakého většího potoka nebo říčky. Obce a jednotliví vlastníci půdy mohou dělat jednotlivosti, ale nemají možnost a leckdy ani odbornou kapacitu a finance na to dělat projekty na obnovu krajiny na tak velkém území. Takovou kapacitu má v podstatě jenom kraj.

Jak to vypadá v realitě. Jednají kraje aktivně při obnově krajiny?

Třeba Liberecký kraj říká, že se musíme starat o svůj majetek, ale nic jiného nás moc nezajímá. Přes miliardu jde každý rok na opravy silnic, v posledních letech dal téměř půl miliardy na zvelebení budov vedle svého sídla. Je to takový údržbářský přístup, orientovaný na velké stavební zakázky. Podařilo se nám prosadit fond na podporu zadržování vody v krajině, je v něm 11 milionů. Další návrhy nám vždy zamítli.

K prosazení jakékoli koncepce je potřeba i politická vůle. Vy se věnujete politice skoro stejně dlouho jako životnímu prostředí. Je to téma, které vás přivedlo k politice nebo tomu bylo naopak?

Životní prostředí je pro mě mnohem starší téma. Je pravda, že jsem se různě angažoval, ale to bylo především na akademické půdě. Byl jsem ve vedení stávkového výboru na VŠCHT v Praze v roce 1989, několikrát jsem byl ve vedení Akademického senátu. Ale do politiky jsem se pustil až někdy koncem nultých let. Téma, které mě do politiky přivedlo, byla korupce a klientelismus. Byl jsem jako člen finančního výboru první, kdo upozornil na obrovské, do té doby skryté zadlužení Liberce a na problémy s dluhopisem, které Liberec budou dusit ještě nejméně další desetiletí. Pak jsem se hodně věnoval libereckému dopravnímu podniku, stálo mě to osm let úsilí, které pomohlo rozkrýt systematickou korupci v dopravním podniku a v dopravních zakázkách Libereckého kraje.

Jste ve Straně zelených. Ta je dlouhodobě nejsilnější „zelenou“ stranou, přesto je ale její voličský potenciál malý a nedostala se do sněmovny. Je životní prostředí politicky silné téma?

Když se podíváte na to, co lidé považují za hrozbu pro budoucnost, tak většina z nich odpovídá, že změna klimatu. Jak to uchopit politicky, to už je druhá záležitost. Pro mě je životní prostředí spojené s tradicí, péčí sedláka o svojí půdu, se starostí o osud svých dětí, s vlastenectvím.

Jak jste to uchopil vy a vaše nové politické uskupení Pro KRAJinu, jehož název odkazuje jak ke kraji jako správnímu celku, tak krajině?

Jsme pestrá skupina lidí, která se sešla na vizi kraje, který se o sebe dokáže postarat a má svou hrdost. Zásadní je pro nás obnova krajiny, což je zároveň skvělá investice do rozjezdu ekonomiky, protože přináší pracovní místa teď a užitky v příštích desítkách let. Chceme také, aby vzdělávání bylo smysluplnější, aby se mladí lidé připravili na život. Chceme také, aby kraj byl soběstačnější ve výrobě energie. I tady jde o naši bezpečnost. Strašlivé dopady spalování uhlí vidíme na severu kraje, kde důl Turów ohrožuje zdroje vody a zdraví lidí zplodinami z elektráren.